Proč praktikuji jógu…?

Proč praktikuji jógu…?

Jednoduchá otázka, se kterou se my, co praktikujeme, setkáváme skoro denně… Zkusili jste si na ni někdy upřímně odpovědět? Odpověď může být úplně jednoduchá, ale i pěkně složitá. Tady je ta moje…

Jógu praktikuji, protože kdykoli se posadím na podložku, jsem doma. Jsem sama se sebou – se svým tělem, myslí, dechem, emocemi, bolestmi, radostmi…prostě jsem to já, tady a teď.

Pohyb v ásanách mi pomáhá najít ztracenou rovnováhu a pevnou půdu pod nohama. Záklony otevřou nejen můj hrudník, ale hlavně mé srdce se všemi jeho radostmi i trápeními. Předklony mi naopak pomůžou ponořit se hluboko do vlastního nitra. Rotace mě vyždímají jako mokrý ručník nejen fyzicky, ale odplaví ze mě i nánosy strachu, vzteku, prostě všeho, co s sebou nechci nosit…A přitom dýchám – někdy hluboký udžají a někdy jemný uklidňující dech. A někdy mi to nejde a můj dech je povrchní a nepravidelný a v tu chvíli vím, že nejsem přítomná, že jsem mimo tuto chvíli, myšlenkami úplně jinde…a hledám cestu zpátky sama k sobě… pomocí dechu se pomalu vracím do „teď a tady“. Zní to jako klišé, které jsme slyšeli snad už tisíckrát, a občas to zní jako prázdná slova, ale mně to funguje. Je to jednoduché a někdy zatraceně těžké. A to je ta „lekce“, kvůli které se stále vracím na podložku. Pokaždé je to jiné, nečekané, zajímavé, obohacující a hlavně moje. Je to cesta poznání sama sebe, bez soudů, bez přikrášlování či podhodnocování, ale naopak s respektem a s láskou.

Žádné komentáře

Komentáře jsou uzavřeny