Kdy jindy než teď

Kdy jindy než teď

Brouzdám se mezi hřejivými vlnkami, masíruji nožky o písečné varhánky, nikde ani živáčka, kilometry dlouhá pláž jako by mi patřila. Jen já, moře, ticho a špitající myšlenky rekapitulující uplynulých osm měsíců. Nezdá se to tak dlouho, kdy jsem se rozhodla žít. Žít svobodně. Žít naplno. Připojila jsem se ke skupině cestovatelů s touhou objevit kousek světa, poznat samu sebe mimo pohodlí zaběhnutého rutinního života a nechat za sebou všechno, co ke mně dosud patřilo.

Odjížděla jsem s očekáváním, jež se záhy naplnila a co víc, byla předčena všemi, i těmi nejprostšími, každodenními zážitky. Dopřála jsem si možnost žít okamžikem, dělat co se mi chce, kdy se mi chce a jak se mi chce, anebo nedělat vůbec nic. Většinu času jsem se věnovala sobě, odstínila se od ruchu, tlaku a všeho, čím je západní civilizace zahlcena, a naučila se krůček po krůčku naslouchat vnitřnímu hlasu a s plnou důvěrou se nechala vést. Stala jsem se součástí rozmanitosti kultur, životních směrů a lidských příběhů. Řídila jsem se citem, a i přesto, že se občas vyskytl mrak na jindy azurové obloze, vždy se mi dostalo jen toho nejlepšího pro můj vývoj a posílení. Bydlela jsem ve skromnosti bambusové chatky i v královském luxusu, opalovala jsem se na těch nejkýčovitějších plážích, abych se za pár dní vrátila nohama na zem pohledem do očí zoufalé bídy. V náročné dny naplněné cestováním jsem se věnovala meditaci, v klidné dny praktikování ásan, avšak filozofie jógy jsem se nepustila na jediný den. Buddhistické chrámy se staly mou oázou klidu a porozumění dění kolem i vně. Naskytla-li se příležitost, šla jsem za možností sdílet umění jógy, tak jak ji zbožňuji, tak jak mě utváří, abych se obohatila inspirací i hmotnou podporou k další cestě.

Otázku „proč?“ ve vzpomínkách na minulost jsem nahradila pokorným díky za to, co se zdánlivě nepovedlo a nedopadlo. Bez neúspěchu a zklamání bych si nesplnila sen a můj život by byl chudší o všechny mé průvodce, přátele a spřízněné duše. Každé setkání, které se jakkoli zarylo do mého srdce je s jistotou osudové a nekonečné. Přestala jsem se loučit slovem sbohem a vyměnila jej za uvidíme se. Už mě nepřekvapuje titěrnost světa a chápu, že mám-li se s někým setkat, stane se to bez ohledu na místo a bod na časové ose.

Z vlastní zkušenosti vím, že jakkoli se nám naše sny zdají bláznivé a nemožné, ve skutečnosti jsme mnohem blíž od jejich uskutečnění, než jsme se domnívali. Není na co čekat. Fandím Vám, nám, všem :-).

Text: Kateřina Voňavková

Žádné komentáře

Přidejte svůj komentář

five − one =