A to je začátek… – pozdrav od Káti z Filipín

A to je začátek… – pozdrav od Káti z Filipín

Přišel 10. den a s ním se dostavil pocit úlevy. S každou vlnou odplouvá tíha pracovního nasazení v letních měsících a vyřizování potřebného k odcestování. Odplynula rychlost všedních dní doma, kde je už předem každá minuta naplánovaná a dostavil se neklid. Vnitřní neklid. To nutkání vymýšlet, zaobírat se čímkoli, přestože nemusíte vůbec nic. Ale vy chcete, jste zvyklí držet mozek i tělo v procesu, a přece se nebudete nudit. Co je to vlastně nuda? Zastavení se a pozorování dění kolem sebe, ztišení a naslouchání sama sobě? Tak náročná „činnost“ ta nuda je! Tolik jsem se na ni těšila a teď se jí bráním. Paradox? Ne, přirozenost člověka přicházejícího z komerčního prostředí. Chci už přece vědět, kde povedu hodiny jógy. Tady, na Boholu, nebo se přesunu na jiný ostrov? V hotelovém resortu, jóga centru nebo si najdu svůj kousek pláže? Možná mě čeká jiná výzva. Chci vědět všechno a nejlépe hned! Otevírám se první lekci. Hře s časem. Práci s trpělivostí.

 

Nastal úplněk, období očisty a bezesná noc. Doprovázela ho bouřka a silný vítr. Vlny mlátily o molo a každou chvíli mě probudily. Přiznávám se, trochu jsem se bála a choulila se k hadrové panence, talismanu na cestu od drahé kamarádky. Vlivem úplňku, možná shodou událostí pozoruji první náznaky smutku. Chybí mi sdílení, pokec, někdo mému srdci blízký po ruce, přestože si běžně samotu užívám a každý den jsem ve spojení s rodinou a přáteli. Lekce 2 – sama sobě jsem největší přítelkyní a oporou.

Bydlím na kraji přístavního městečka a na trh pro ovoce to mám procházkou podél moře a zároveň docela frekventované silnici asi 2 km.  Můžu se nechat svézt tříkolkou, ale nechci, ráda se procházím, a kromě ranní praxe a plavání v moři je to jediný pohyb. Malé město rozvojové země s teprve vyvíjejícím se turismem. Asi si umíte představit, jaké svou přítomností činím pozdvižení. Troufám si říct, že většina místních viděla bělocha párkrát v životě a možná jen v televizi. Teď si jedna poměrně spoře oděná Evropanka kráčí „lážoplážo“ v Jagně po ulici. „Hallo! You are beautiful!“, pískání a upozorňování na sebe mi zkrátka nedělá dobře, ani v Čechách natož tady. Vždyť to přece nikdy neskončí, říkám si. Dnešní cestu na oběd řeším sluchátky v uších a halekání rapidně klesá, huráááá😊 Snad si zvykneme, já i oni.

Sumasumárum je mi skvěle, tak nějak lehce a vše o čem píšu je vnitřní proces a práce na sobě. Vyhovují mi vysoké teploty, téměř denně se koupu v moři, objevuji filipínskou kuchyni v lokálních jídelnách ve společnosti místních a jsem svobodná. Dělám to, co v daný okamžik, cítím. A to byla a je vize mojí cesty.

Měsíc se posouvá do fáze novoluní a ve vzduchu visí změna. Cítím na těle i na duši, že se něco stane. Přesně můj 21. den na Filipínách mi měsíc posílá podporu k vykročení do nového, zatím nepoznaného. Energie novoluní promlouvá a halí mě do chaosu, netrpělivosti a konfliktem mezi srdcem a mozkem. Jak z toho ven? Zavírám oči a dýchám. Až po několika minutách ztrácím kontrolu nad svým neklidným tělem a euforie doplněná nutkáním udělat radikální rozhodnutí teď a hned se náhle rozpouští, tvrdohlavá mysl se tiší a srdce promlouvá. V hlavě mi zní: Boracay. Začínám psát další kapitolu mé cesty sebepoznání. 

Autor a foto: Katka Voňavková

Žádné komentáře

Přidejte svůj komentář