PRVNÍ DNY V INDII – DILÍ

PRVNÍ DNY V INDII – DILÍ

Loučím se s Myanmar. Tady jsem poznala, co znamená být opravdově šťastná. Podvědomě cítím, že se vrátím a ztracený přívěsek z náramku ve tvaru srdce je toho symbolem. Nechávám tady kus sebe. Teď je ale čas posunout se dál. Nikdy předtím jsem netoužila seznámit se s Indií tak jako poslední měsíce v Asii. Ne, že by mě předtím nelákala, spíš jsem z ní měla obrovský respekt. Vlastně ani nevím proč, snad kvůli odstrašujícím obrázkům médií nebo jednoduše ještě nenastal správný čas.

První setkání s indickou kulturou nebylo ideální. Při přestupu na letišti v Chennai mě imigrační pracovník s ověřením víza a prověřováním zdrží tak, že nestihnu včas projít bránou k letadlu do Dilí. Nikoho nezajímá, že ne moji vinou mi ulétá letadlo před nosem. Nezbývá než koupit novou letenku a čas čekání na další spoj vyplnit rozdýcháním nespravedlnosti. Uklidňuju se a věřím, že mi mé rozčarování Indie mnohonásobně vynahradí. Vystupuji z letadla v Dilí a uvědomuji si, že výhledu do dálky nebrání mlha, jak by se mohlo zdát, ale nahuštěné množství smogu, jehož odér mě praští do nosu. První setkání s divočinou na silnicích zažívám při přesunu do kamarádčina domova, kde nacházím útočiště k aklimatizaci v orientálním prostředí. Pohostí mě prvním opravdovým indickým panýrem od paní Deepy, pomocnice s domácností, a já už se těším, že odkoukám recept na můj oblíbený Dahl. V Indii je běžné a dostupné pozvat si dvakrát týdně paní na úklid a navaření. Dostávám seznam míst, které navštívit a instrukce, jak se co nejpřirozeněji sžít s tempem Dilí, které čítá totožný počet obyvatel jako Česká a Slovenská republika dohromady.

Vyrážím na obhlídku okolí, po nijak dramatickém smlouvání nasedám do rikši a mířím k Lotosovému chrámu. Silnice je plná aut, mezi nimiž kličkují rikši, za doprovodu nikdy nekončícího zvuku klaksonů. Kolem dokola davy lidí, kteří vás přímým pohledem do očí pozorují, mezi sebou si šuškají, pochichtávají a žádají vás o selfie. Rychle si na pozornost zvyknete a stejně rychle se unavíte. Po čtyřech hodinách v ulicích se mi zavírají oči, pravděpodobně důsledkem hluku a nízkého množství kyslíku ve vzduchu. Probírám se chůzí podél frekventované dvouproudé silnice lemované obchody a stánky se vším, co vás jen napadne, do dalšího bodu mého dnešního plánu. Zpomaluji a vnímám děj kolem. Indové pospávají na lavičkách i na zemi, řidiči na rikšách, rodiče posílají děti, aby u zápaďáka vyžebraly pár rupií a jako kontrast vás míjí auto za několik milionů korun. Z jedné strany se vine vůně kardamomu, před pohledem na protější zavíráte oči.

Říká se, že Indie je plná nepředvídatelností a překvapení. Už po pár dnech nemůžu než nesouhlasit a vím, že ani dva měsíce mi nebudou stačit k objevení všeho, co nabízí. Krom toho mi je prostředkem ke stálému poznávání sama sebe. Sebereflexe nabírá obrátek a vyvrcholí v ašrámu Dhamma Thali v Jaipur, kde si za pár dní splním další z mých snů kurzem desetidenní meditace technikou vipassana. Tato metoda učí vidět věci tak jak jsou prostřednictvím sebepozorování bez kontaktu s okolím. Odevzdám mobil, zamknu pusu na deset západů a v tichosti pod vedením učitelů budu následovat cestu pravdy v sobě samé a možná ještě dál.

Autor a foto: Katka Voňavková

Žádné komentáře

Přidejte svůj komentář

10 + 5 =