Když ticho promluví

Když ticho promluví

Navštívit ašrám byla jedna z mých tužeb ještě za mého působení v korporátní společnosti. Vzpomínám si na chvíli, kdy se mi kolegyně zmínila o své sestře, která zrovna byla na cestě do Thajska za touto zkušeností. Říkala jsem si – jednou mě to taky čeká, netušíc, že za pár let budu po Jižní Asii cestovat. Ve stejném období mi do rukou ne náhodou přišla knížka Jíst, meditovat, milovat. Pro někoho navoněný slaďák, pro mě příběh plný souznění a jeden z impulsů k uskutečnění snu.

Sedím v Dilí u tradičního přeslazeného, kořeněného, a tak dobrého chai a s pomocí vyhledávače rozmýšlím, na kterou stranu Indie se vydám. Po zadání hesla meditace rozbaluji jednu nabídku jógových a meditačních center za druhou. Upoutá mě obsah stránky dhamma.org, nabízející meditační programy metodou vipassana v chrámech nejen po Indii. Mám jasno! Sice nejde o pomocné práce v ašrámu, který mě tak lákal, přesto je poskočení srdce jasným znamením správného rozhodnutí. Teď se jen trefit do lednového termínu a balím. Už příští týden začíná desetidenní meditační program v malebném městě Jajpúr, nazývaném růžové. Leží necelé 4 hodiny vlakem od Dilí a 3 hodiny do Agry, místa symbolu Indie, Tádž Mahalu, kde by byl hřích se nezastavit. Odesílám přihlášku, abych následující den otevřela odpověď s potvrzením rezervace místa na kurzu.

Za pár dní vstupuji do brány chrámu a na dalších 10 dní se dobrovolně nechávám uvěznit v tichu strohého, zato silně vibrujícího meditačního centra v podhůří ve státě Rajastán. Vyplňuji další registrační formuláře tázající se mimo jiné na zdraví a duševní způsobilost, odevzdávám mobil, hodnotné věcí a svou milovanou malu, kterou jsem za poslední měsíc téměř nesundala z krku. Povinně se zbavujeme všeho, co by nás mohlo rozptylovat, na čem jsme i nepatrně závislí. Vyfasuji ložní prádlo a ubytovávám se ve skromné funkční cele. Tak se tady skutečně říká malému pokojíku s vlastním vchodem, WC s umyvadlem a kbelíkem. Vybaven je policí na oblečení a kovovou postelí, jejíž rošt nahrazuje prkno, na němž leží tenká matrace. V tuto chvíli zdaleka netuším, s jakou pokorou tvrdé lůžko později ocením.

Sjelo se nás kolem osmdesáti žen, z čehož, ku mému překvapení, 2/3 tvoří Indky věku od dvacátnic po seniorky a zbylou třetinu mix Evropy a Asie. Za českou vlajku jsem tu jediná. První setkání v meditační hale na přiděleném polštáři přináší pevně daný denní režim a započetí mlčení. Sebemenší neverbální kontakt, gesta, znaková řeč či pohled do očí je zakázán. Program dne zní následovně: viz. foto.

Nastává 1. den. Gong zazní silnou vibrací jako povel pro asistentky – mají nás svolat zvonečkem k ranní meditaci vedené instrukcemi učitelky. Dnes je naším cílem vnímat dech uvnitř nosních dírek a mně už je po pár minutách jasné, že mě čekají nelehké chvíle. Druhý den se dech dotýká vně i okrajů a třetí máme za úkol sledovat pocit na pomyslném trojúhelníku mezi nosními dírkami a horním rtem. Meditační bloky dělí pětiminutové přestávky na protažení. Na jídlo a osobní potřeby máme hodinku v čase snídaně, oběda a odpolední svačiny. První dny volné minuty využívám k procházce v parku a stejně jako většina ostatních se sklopenou hlavou kroužím kolem dokola. Pobyt na přímém slunci mě zmáhá tak, že při následném odpoledním bloku bojuji s usínáním. Další dny vyměním hřejivé paprsky za hřejivou deku na lůžku s nohama opřenými o zeď v chladné cele k doplnění sil a srovnání páteře. Poskytnutá strava je vegetariánská, jednoduchá a velice chutná. K snídani si můžeme vybrat mezi ovesnou kaší, chlebem s džemem, ovocem, anebo rýží s luštěninovou omáčkou. Oběd nabízí polévku, nejméně dva druhy tepelně zpracované zeleniny většinou na kari, rýži a placky naan. Jídlo si sami nabíráme do nerezových misek až do pocitu sytosti a zapíjíme horkou vodou se zázvorem nebo chaiem. Jako poslední jídlo dne je meditujícím, kteří nejsou na kurzu poprvé, pro vyšší bdělost doporučena pouze voda s citrónem, ostatním rýžová kaše naslano a rýžové křupky. Nepovažuji se za zkušenou v meditaci, ale s vynecháním večeře už zkušenosti mám. Jdu do toho. Navíc jsem se rozhodla na celý pobyt vyřadit konzumaci cukru, laktózy a karbohydrátů. Žádná rýže, mouka ani chai. Moc mi toho na výběr z hlediska složení indických pokrmů nezbývá. Ale co, když už výzva, tak ať stojí za to. Zásoby tuku nabrané za pár dní v Indii mě podrží. Den končí závěrečnou meditací tak, abychom do půl hodiny byly připravené ke spánku a ve 21.30 měly zhasnuto. Po celodenní tak trochu jiné práci nemám problém usnout jen, co zalehnu.

Jedenáct meditačních hodin denně plných vědomého dechu, vnímání proudění energie, rozpoznávání pocitů a v prvních dnech až nesnesitelné bolesti zad, kyčlí a kolen mi dává zabrat. Od přírody jsem tichá bytost s klidnou povahou a díky výběru životního stylu, který mi vyhovuje a vnitřně naplňuje, i celkem vyrovnaná. Přesto všechno jsem se párkrát dotkla dna. Dny se táhly, tělo křičelo a neklid duše se projevoval zlostí na sebe samu skrz vnitřní chvění a kritiky ostatních. Nezvládala jsem, jak Indky chrchlají a neřadí se do fronty při nabírání jídla, jak doprovodné mantry totálně nelahodí mému uchu a mnohdy ani zvuk vlastního dechu. Od čtvrtého dne skenujeme celé tělo od temene hlavy až do konečků prstů u nohou, později přesouváme pozornost i opačným směrem a pozorujeme pocit na každičké části těla a jeho přirozenou pomíjivost. Tam, kde vznikl hrubý pocit, bolest nebo úzkost při následujícím anebo dalším kole zaniká a mění se na jemný. Každé takové nepohodlí je reflexem našeho trápení, které nám v danou chvíli promítne myšlenka související s minulostí nebo očekáváním budoucnosti, přítomnost uniká a harmonie propojení dechu s tělem se tříští. Poslední dny kurzu pokračujeme ve skenování těla od temene k nohám a zpět. Kdykoli narazíme na ztuhlost nebo nepříjemný pocit, zastavíme se a trpělivě čekáme, až povolí a nahradí ho volné proudění jemné energie.

Devátý den klidnou mysl a pohodlí meditačního sedu střídá absolutní neklid, bezmoc a pocit selhání. Jsem zoufalá. Nezvládla jsem to, nic jsem se nenaučila, tělo ani mysl mě neposlouchá. Propadám smutku a snažím se to přijmout za skutečnost. Pomáhá to. Jako zázrakem poslední den kurzu s přehledem ovládám vše, o čem jsem včera tak pochybovala. Tělo i mysl mám pevně ve své režii a nedělá mi potíž bez hnutí v blaženém opojení meditovat dvě hodiny v kuse. Byla to dřina, dril a přísná disciplína. A snad právě proto považuju absolvování kurzu vipassana meditace za jednu z nejcennějších zkušeností v životě. Před rozloučením sledujeme video o vyučování vipassany v indických věznicích a mně probleskne hlavou první setkání s tímto pojmem. Zhruba před 10 lety na jógovém semináři v Peci jsem se potkala s Josefem Michálkem. Čechem žijícím v Kanadě s dvacetiletou minulostí právě v indické cele, kde se kromě filozofie a praxe jógy naučil pozorovat pocity a navazující reakce těla pomocí techniky vipassana, aby tak skončil s vnitřním utrpením ze všelijaké minulosti a nejisté budoucnosti.

Den co den v běžném životě sleduji kolem sebe a přirozeně i v sobě tendenci pídit se po událostech minulých životů. Donekonečna rozebíráme křivdy a obviňujeme ostatní za naši vlastní nespokojenost. Projektujeme si budoucnost dlouho dopředu, abychom mohli zažívat zklamání z úplně jiného průběhu událostí. Těšíme se na období, až něco skončí a bude líp, a zatím nám mezi prsty protéká radost, kterou můžeme, chceme-li, zažívat právě teď bez čekání na den D. Namlouváme si, kdo skutečně jsme. Předstíráme a skrýváme své opravdové já, abychom se zalíbili a ani nás nenapadne, že zrazujeme tu nejdůležitější osobu v životě. Sami sebe. Díváme se na svět zkresleným pohledem. Malujeme si ho tak, jak chceme, aby vypadal, abychom si tak připravili další zklamání. Vipassana a její umění života v harmonii bez náznaku utrpení mi ukázala, že to jde. Iluze se rozplynuly. Setkala jsem se se svým skutečným já, abychom společně vykročily po cestě k jednoduchosti bytí.

 

Žádné komentáře

Přidejte svůj komentář

20 − seven =